12/08/2013

Poslední strážkyně||1 Předvečer všech svatých

Část první: Pod skleněnou kopolí

1 Předvečer všech svatých

Rozběhla jsem se po balkóně starého domu za tím proradným upírem. Podrážky tenisek mi podkluzovali na mokré dlažbě a do očí mi stékal déšť. V tomhle počasí se vážně loví úplně úžasně. Upír se v běhu otočil a běží pozadu. Věnoval mi vítězný úsměv a s děsivou ladností přeskočí zábradlí, které mi sahá po pas. Nemohla jsem běžet až ke stejnému místu, kdy skočil on. Vyhoupla jsem se jednou nohou na zábradlí, druhou si přitáhla a v rychlosti z něj skočila na polorozpadlou stříšku. K mému neštěstí jsem dopadla na kraj, kdyby nebyla stříška mokrá, vybalancovala bych to, jenže ona mokrá byla a já po zádech sletěla pět metrů na zem. Zapadla jsem do zblácené země a vyrazila si tak dech. Upír opatrně došel ke kraji střechy a hrozivě se zasmál, pak zmizel v hustém dešti.

Déšť do mne bušil a já jen stěží nabírala ztracený dech. Jakmile jsem se mohla trochu hýbat, zvedla jsem se na loktech, upír přešel ke kraji střechy a vysmíval se mi. Do boku se mi zabodávala čepel nože, který jsem měla za opaskem. Postavila jsem se na nohy a nespouštěla pohled z upíra. Ten mi pohled opětoval, rychle jsem sáhla po noži a nacvičeným pohybem jsem ho vrhla po upírovi.

Minula jsem, nůž se pouze a jen zaryl upírovi do krku. V místě, kde se nůž probořil jeho kůží, vystříkl proud skoro černé mrtvolné krve. Upír se chytl za krk a kolena se mu podlomila. Padnul na stříšku, jako domeček z karet a nehýbal se. Za deset hodin se probere a ani nebude vědět, co se mu stalo. Po stříšce stékala upírova krev a nechávala za sebou nechutný zápach smrti. Mezitím přestalo pršet.

Telefon v kapse mi zazvonil. Vytáhla jsem ho z kapsy a podívala se na jméno na displeji. Felix. S povzdechem jsem hovor zvedla, nemohla jsem hovor od něj znovu vypnout. Už ne.

„Courtney?“ ozvalo se Felixovým hlasem.

„Ano?“

„Jsi v pohodě?“ v hlase mu zněl starostlivý tón. To je celý on.

„Jasně, že jsem.“

„A můžeš jít ven? Víš dnes je ten Halloween a tak jsem si řekl, že - “ nenechala jsem ho tu větu ani doříct.

„Promiň, nemůžu. Máma chce, abych byla doma.“

„Jasně, chápu.“ Ukončil hovor. Se smutným výrazem jsem zastrčila telefon zpět do hlouby své kapsy a ještě jednou mrskla pohledem po upírovi s mým nožem v krku. Ve svém vlastním krku jsem cítila obrovský knedlík. Slíbila jsem Felixovy, že s ním budu moct jít, ale díky tomu, že jsem měla zátah na toho upíra, jsem nemohla. Posledních pár týdnů je má práce posluhovačky stále častější. Stále častěji musím svému nejlepšímu kamarádovi říkat, že nemůžu, protože. Jenže vymyslet si nové uvěřitelné protože, je také stále horší a horší. Přála jsem si, abych s tím mohla seknout, s tím být posluhovačka, abych se mohla zabývat tím, čím se holky v mém věku zabývají.

Boty mi v blátě cestou k černé nablýskané motorce čvachtaly. Wes mne zabije za to, až zjistí, že jsem si znovu půjčila jeho motorku. Jenže já se sem neměla čím dostat a na kole se mi vážně jet nechtělo. Zvedla jsem ze sedadla přilbu a dala si ji na hlavu. Koženou bundu jsem si zapnula až ke krku, sedla jsem si na motorku, nastartovala, otočila plynem a rozjela se.

Nad jízdou jsem nějak nepřemýšlela, prostě jsem vjela zpátky do Spokane a vykličkovala to až na Washingtonskou ulici. Cestou jsem se chtěla zastavit ve Franklinském Parku, ale tenhle nápad jsem zavrhla asi vteřinu poté, co jsem ho vymyslela. Jela bych moc blízko kolem Felixova domu.

Když jsem přijela k našemu malému dvoupatrovému domku, nehnutě jsem zírala na příjezdovou cestu. Byla prázdná, tátovo auto tam chybělo a mámino taktéž. To bylo zvláštní, obzvlášť dnes. Zaparkovala jsem motorku u vrat do garáže a s přilbou v pod paží jsem se vydala ke vchodovým dveřím. Odemkla jsem si, v předsínce jsem si zula tenisky od bláta a pokusila se, co nejtišeji proběhnout kolem kuchyně.

„Kampak sestřičko? Koukám, moje motorka se ti nějak líbí?“ Wesley. Můj bratr. Upustila jsem přilbu na zem a z bundy si vytáhla jeden kratší nůž, který vždy nosím u sebe. S vražednou přesností jsem ho hodila a nůž se zabodl přesně tam, kam jsem chtěla, doprostřed novin, které Wes četl a přišpendlil je tak ke stolu. Wes nůž vytáhl ze dřeva stolu a položil ho naproti sobě.

„Příště se ti trefím mezi oči.“ Sykla jsem a třemi kroky jsem překonala vzdálenost do kuchyně ke stolu, z něhož jsem si vzala nazpět svůj nůž a spěchala k sobě do pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře a helmu, kterou jsem vzala v kuchyni ze země, odhodila na postel. Svalila jsem vedle ní a civěla do stropu. Bolela mne z toho všeho hlava, z nezabitého upíra, který se nejspíš bude chtít pomstít, z nedoceněného Felixe a k smrti otravného staršího bratra.

Neměla jsem na to se tím nějak dál zaobírat. Zítra jsem měla školu a já ještě neměla hotové úkoly. Napřed práce a pak škola. Být posluhovačkou je někdy tak složité, obzvláště pokud spolu s tím chodím na střední. Na střední, kde tak úplně nezapadám, většina lidí si trochu víc všímá toho, že jsem trochu jiná než oni. Nebojí se mne, jen mne nemají rádi. A v téhle nenávisti se vyžívá hlavně Mary Kay Woodová. Pak tam mám svou partu – Felixe, Vannesu, Ansela a Noemi. Felix je můj nejlepší kamarád už od první třídy na základce, ti ostatní se k nám později přidali, protože byli vystaveni stejnému útoku od Mary Kay.

Felix. Největší trápení posledních dnů. Musela jsem ho odmítnout pokaždé, když chtěl jít ven. Zavrtěla jsem hlavou a shodila ze sebe mokrou bundu. Převlékla jsem se z džínů do tepláků a přes triko si vzala svetr. Podívala jsem se do zrcadla na své deštěm zmáčené vlasy. Zkoumavě jsem se prohlížela. Vlastně jsem byla docela průměrná, mé vlasy měly takovou tu barvu, která se neuměla rozhodnout, jestli bude blonďatá nebo hnědá a tak je něco mezi, obličej jsem měla kulatý a zelené oči posazené tak akorát, nebyly ani vysoko nebo nízko. Na mém vzhledu nebylo nic extrémního, neměla jsem ani ty vražedně plné rty. Byla jsem dost podprůměrná.

Málem jsem si vrazila facku. Tohle jsem v životě nedělala, abych hodnotila svůj vzhled. Nikdy. Nakonec jsem sebrala zbytky svých sil, vykašlala se na úkoly, a šla za Wesleyem. Na schodech jsem se zarazila, už nebyl v kuchyni. Zaposlouchala jsem se, z obýváku tiše hrála televize.

„Wesleyi.“ Oslovila jsem ho. Trhl sebou a otočil se na mne. Ve tváři měl zmatený výraz.

„Co chceš?“ ucedil nakonec.

„Kde je máma s tátou a Elliottem?“ zeptala jsem se a pozorně Wese sledovala. 

„Máma s tátou jeli do Seattlu. A Elliott je u Jacka. Paní Carlsonová ho kolem osmé přiveze.“ Řekl Wes a otočil se zpátky k televizi. Přisedla jsem si k němu.

„Proč máma s tátou jeli do Seattlu?“ vyzvídala jsem dál. Wes to musel vědět, nebo aspoň něco tušit. Jemu už bylo dvacet tak může být oficiálně zasvěcen do všech záležitostí posluhovačů – tak to alespoň platí pro ty méně významné posluhovače.

„Něco s velitelstvím.“ Odsekl a dál sledoval televizi. Plácla jsem ho do ramene.

„Co s velitelstvím? Wesleyi no tak! Jsi jediný, komu tu něco říkají, tak mi sakra pověz, co s velitelstvím!“ vykřikla jsem. Wesley si protřel rukou oči a pak se na mne podíval.

„Já taky nevím všechno.“ Odvětil klidně. Najednou jsem se cítila jako husa. Pravda Wesovi už dvacet bylo, ale to neznamená, že musí vědět o všem, co se kde šustne nebo o všem, co se děje a pokud není v Seattlu taky, tak je jasné, že o tom moc vědět nebude.

Podívala jsem se na Wese a vzpomněla si, že nebyl vždy tak úsečný. Býval to můj starší brácha, který mne měl rád a pořád se mnou vymýšlel, kde jaké blbosti. Odešla jsem z obýváku, tímhle hovorem jsem se nechtěla dál zabývat a Wesley zřejmě taky ne. V kuchyni jsem si z lednice vytáhla sodovku a mlčky se zadívala na jídelní stůl. Bylo na něm už tolik záseků od mého nože. Máma mi za to po prvních třiceti přestala nadávat a pak vždy, když nějaký přibyl – což bylo téměř denně – povzdechla a zavrtěla hlavou. Napodobila jsem mámu, nechtělo se mi zůstávat vevnitř s bratrem a tak jsem se bez okolků šla obout do okopaných tenisek. Otevřela jsem vchodové dveře a vylezla na verandu. Tam jsem si dřepla na první schod.

Sledovala jsem těch několik lidí, co si to šinulo po Washingtonské. Otevřela jsem si plechovku a napila. Bylo něco kolem páté a lidé ještě ozdobovali své domy na Halloween. Jenom ten náš zůstal nedotčený. Rodiče byli striktně proti Halloweenu a to hlavně proto, že… já vlastně ani nevím proč. Vždy když jsem se pak ptala mámy, proč nemůžu chodit koledovat, jako ostatní řekla: „Jsi přece posluhovačka, ty se o takové hlouposti nezajímají.“ A dál to se mnou nerozebírala. I když pravda, že párkrát mi nakonec s Felixem a ostatními povolila jít, měla jsem sice jistá pravidla, ale i tak jsem za to byla ráda.

Vydechla jsem a od pusy mi šly obláčky páry. Byla docela zima a já tu pila studenou sodovku, fakt bomba. Přitáhla jsem si svetr blíž k tělu a pozorovala ulici. Z protějšího domu vyběhl nějaký chlapec, za ním se vyřítila dívka a něco na něj křičela. Pozorovala jsem je. Chlapec se zastavil a dívka k němu přišla, ukázala na něj prstem a pak mu ho zlostně zabodla do hrudi. Začala mu něco horlivě říkat. Chlapcův obličej se ke mně otočil přesně ve chvíli, kdy jsem na ně začala upřeně zírat. Ušklíbl se a té dívce řekl něco, co ji utnulo v půli věty. Kývl bradou ke mně a já jen stěží uhnula pohledem, dívka přikývla a se založenýma rukama na hrudi se vrátila do domu, zabouchla za sebou dveře.

Dál jsem se na chlapce koukala, přešel až ke kraji chodníku a tam se zastavil. Byl vysoký a obličej zkřivený neidentifikovatelnou grimasou mu rámovaly vlasy černé, jako uhel. Ukázal na mne, ať k němu přijdu. Vyjeveně jsem se na něj podívala, bylo to zvláštní a já s ním rozhodně nemínila nic mít. Ukázala jsem na sebe v otázce „já?“. Chlapec přikývl a znovu mi gestem naznačil, ať k němu přijdu. Zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu a pokrčila rameny ve zmateném gestu. Skoro vypadal, že protáčí oči v sloup. Mávl rukou, ať to nechám být, otočil se a nonšalantně odkráčel ulicí za roh.

„Co to sakra bylo?“ řekla jsem si pro sebe a dívala se odcházejícím černovlasým chlapcem. Jeho modrá bunda svítila mezi tmavými barvami, které na sobě měli ostatní kolemjdoucí. Zmateně jsem vzala do ruky plechovku od sodovky a zkoumavě na ni pohlédla. „Určitě v tom něco bylo a tohle se mi jen zdálo.“ Konstatovala jsem pro sebe, co se mi však určitě nezdálo, byla zvednutá vlaječka na schránce. Což bylo dost divné snad už jen kvůli tomu, že je neděle a ten zatracený Halloween. Zvedla jsem se z verandy a drcla při tom do sodovky, ta se rozlila a po schodech stékala na zem. Zanadávala jsem a dál to neřešila, spíš mne zajímalo, co máme ve schránce.

Se zájmem jsem schránku otevřela a vytáhla z ní jediný dopis, který tam byl. Ztuhla jsem na místě. K naprostému vyděšení a zastavení srdeční činnosti stačil ten hloupý červený proužek na obálce. To nebylo nic dobrého. Mlčky jsem se podívala na to komu z naší rodiny, je obálka adresovaná.

Wesley Charles White

Doručovací adresu jsem si číst nemusela, tu jsem znala nazpaměť. Ale bratrovo jméno na obálce z velitelství posluhovačů s červeným proužkem byla věc, co jsem viděla poprvé v životě. Ruce se mi třásly, vlastně jsem se třásla úplně celá. S bouchnutím jsem zavřela schránku a vyběhla těch pár schůdků na verandu domu. Málem jsem se přizabila na rozlité sodovce, ale pád jsem vyrovnala a vběhla jsem do domu. Nezajímala jsem se, že v bytě běhám v botách, potřebovala jsem to ukázat Wesovi, aby zavolal mámě nebo spíš tátovi, nebo prostě někomu, že je tohle omyl. Můj bratr, i přesto, že je naprostý ignorant a abych pravdu řekla tak i trochu debil, nemohl udělat nic tak hrozného, aby dostal z velitelství dopis s červeným proužkem. To je nemožné.

Wes ležel na břiše natažený na gauči s jednou rukou na zemi a druhou si mačkal pod sebou. Spal s otevřenou pusou a z koutku úst mu tekla slina. Jindy bych si ho vyfotila a dělala si z něj srandu, ale teď byly mé priority úplně jiné. Televize ještě hrála a tak jsem ji úkosem vypnula.

„Wesleyi!“ vykřikla jsem a s dopisem v ruce jsem mu zatřásla ramenem. Unaveně otevřel oči a tupě na mne zíral.

„Co zas?“ řekl naštvaně. Zamávala jsem mu dopisem před očima.

„Přišlo ti něco.“ Odsekla jsem, abych skryla svoji hrůzu z toho, co může dopis obsahovat.

„Nech to na stole.“ Byla jeho jediná odpověď. Zavřel oči a zašátral po ovladači.

„Já si nedělám srandu! Je to důležité! Mohl bys mne jednou v životě poslouchat?!“ vyjela jsem na něj a nebrala si servítky, klidně bych ho i uhodila, protože se choval jako pitomec.

„A co je? Tak mi přišel zasranej dopis, přečtu si ho dýl. Nějaký další důležitý problémy? Třeba žes to dostala a potřebuješ odvézt do obchoďáku pro vložky?“ to už si sedl a v tváři měl rozzlobený výraz o tom, však vypovídal i jeho tón hlasu.

„Víš ty co? Táhni do háje Wesleyi White! Až tě přijde navštívit garda z velitelství tak si nestěžuj, že jsi o tom nevěděl!“ zvýšila jsem hlas do vysokých oktáv. Mrskla jsem mu dopis do klína a trucovitě odešla z obýváku do svého pokoje. Dřepla jsem si před počítač a roztěkaně sledovala zčernalou obrazovku. Ruce se mi stále třásly a tak jsem je sevřela v pěst. Měla jsem chuť něčím hodit. Wesley byl takový pitomec, takový ignorant, že ani když jsem ho upozornila na dopis pro něj, zřejmě velice důležitý dopis, pro něj, tak mi nevěnoval ani jeden vděčný pohled.

Asi tak za deset minut mne vztek přešel a místo toho jsem jen seděla a tupě zírala do tmavé obrazovky počítače. Někdo zaklepal na mé dveře. „Dále.“ Sykla jsem. Dveře se s vrzáním otevřely a stál v nich Wesley se ztrápeným obličejem.

„Nejspíš bych se ti měl omluvit.“ Řekl tak tiše, že jsem ho skoro slyšela. Všimla jsem si, že v ruce třímal otevřený dopis. Srdce mi vynechalo jedno bouchnutí.

„To nech na jindy. Je to moc zlý?“ všechen vztek na bratra zmizel a nahradila ho starost.

„Zřejmě hodně.“ S těmi slovy mi podal dopis. Přelétla jsem ho narychlo očima, z toho, co jsem tam četla, mi tuhla krev v žilách. Bylo to moc zlé.

Žádné komentáře:

Okomentovat